středa 19. června 2013

Permis de conduire

Při poslechu skvěle namluveného Merde! od Stephana Clarka mi přišlo, že mám za sebou stejně nelehký zážitek jako Paul West při vyřizování Carte de séjour... Při psaní jsem byl tímto textem zcela nepochybně ovlivněn a Paulova slova mi při psaní stále zněla v uších.

Takže Sorry Paule, omlouvám se, jsem vinen v plném rozsahu.

Jak jsem zjistil, letos mi končí platnost řidičského průkazu. Státní aparát si jeho limitovanou životností zajišťuje jak práci, tak příjem spolčených firem. Jen tak mimochodem, za nesplnění této zákonné povinnosti je pokuta až 30000,- Kč. No a pokud vás odchytí Pomahači a chrániči, tak vám naloží další 2000,-, ale, což uznáte, už je prkotina.

Takže, abych se vyhnul předvánočnímu návalu, zamířil jsem na úřad už dubnu.

Den první

Využil jsem šéfovy středeční nepřítomnosti, vzal si volno a hned po obědě zajel na préfecture. Typicky v jiném městě, byť tam, kde pracuji, je ten úřad taky a taky všechno posílá ke zpracování do Centre, ale proč by si měl úředník dělat problémy, no ne? Napadlo mě, kolik asi naše zaměstnavatele stojí všechny ty volné dny.

Cestou vyzvedávám v Lagoonu čtyři pasové fotografie, dvě nadbytečné putují rovnou do koše, co s nimi. Časy, co jsem rozdával podepsané fotky jsou nenávratně pryč, pokud vůbec kdy byly. Při pohledu na účet vidím, že do ceny zřejmě započítali i cestu Patricka Demarcheliera z Paříže až sem, a to první třídou.

Z automatu si vyzvedávám lístek s pořadovým číslem. Po pár desítkách minut mě sličná úřednice povolala do kabinky a sdělila mi, že "jsem ve špatné kabince", to si musím vzít jiný lístek. Ale jak to mám sakra vědět, když ta mašina na chodbě je olepená papírem ze všech stran a o tom, že penzum objednávek na ŘP je pro dnešek vyčerpáno, nikde ani slovo. Vyprosil jsem na ni 45 vteřin k popsání postupu, který povede k získání touženého dokladu. Stačí pouze: dvě čelní fotografie ve správném formátu, občanský průkaz, řidičský průkaz, oddací listy všech samic křečka, které jsem vlastnil od roku 1995 včetně, a to ve dvou kopiích vyvedených na středověkém pergamenu a podepsané vlastní krví, přinesené v pondělí hodně brzy zrána. Une brnkačka, quoi!

"A teď kšá, kšá", mám vymáznout. Propána, jak to dokáže být sexy, i když mě posílá kamsi.

Na chodbě se mi svěřuje bodrý stařík, že se pokouší o výměnu ŘP již třetí odpoledne. Z vyčerpaných tváří ostatních žadatelů čtu jen pohrdání nad naší naivitou, že v tento čas ještě něco vyřídíme.

Takže zpátky na políčko číslo jedna.

Den druhý

Před sedmou hodinou, o pár dní později, se stavím do fronty před mašinkou na lístky. Davem se nesou hlasy, že to zase nejede, že je to rozbité a že ta kráva to ještě nezapla. Nedivím se, stroj zjevně pamatuje Sousedíka. Čtu si Merde.

Třímaje lístek, usedám na lavici a čekám, až padne moje číslo. Mon dieu, průměrný čas je 6 minut na klienta, a já mám číslo hodně, hodně vysoké. V 9:25 přelepuje úřednice tlačítka pro ŘP, denní penzum osmdesáti lístků je vyčerpáno.

Postupně z okolí nasávám lidské osudy. Slečna vedle mě si již jde průkaz vyzvednout. Napřed vstupuje s rozzářenou tváří do kanceláře, ze které je v následující chvíli vyhozena, aby po pěti minutách byla opět vpuštěna dovnitř. Úřednice měla obavy, že by jí, než ten bordel přehrabe a dotyčnou carte najde, něco šlohla.

No nic, pouhých čtyřiadvacet hodin nato, nebo tak nějak, na mě došla řada. Taky bureau No.6. Vymáčkl jsem ze sebe přívětivé "dobrý den", a přistrčil k madame s tichou modlitbičkou hromádku dokumentů. Na oplátku jsem dostal růžový tiskopis, "Vyplnit!". "Ježíškunakřížku" pomyslel jsem si, tak teď mi to dává smysl, proto to tak dlouho trvá. On každý, kdo sem vleze, musí ještě vyplnit demander. V duchu jsem politoval roztřesené staříky, kteří u vysokého pultu luští a vyplňují tiskopis. A to, pokud si vše pamatují. V opačném případě je čeká další zdržovačka pracným dolování z paměti či z aktovky.

Mezitím, než jsem formulář vyplnil, probrala úřednice všechny dokumenty a oskenovala je do počítače. Pak porovnala mnou vyplněný dotazník s údaji na počítači. "Vždyť už to tam máte!", zasténal jsem. "No, z registru obyvatelstva" odvětila a aby mi nepřenechala iniciativu, zadívala se na moje fotky a našpulila rty. "Stačí mi jen jedna," oznámila. "Aták," já na to a usmál jsem se. K čertu s tím, zřejmě jsou s tím šizuňkem v Lagoonu domluveni, už jen proto, že třeba u pasů nebo občanek mají fotoaparát přímo na přepážce a tahle ježibaba ty fotky stejně skenuje, tak vo co de. Ale i přesto tón mého hlasu naznačoval, že pokud mi dovolí tu nadbytečnou fotografii roztrhat a spálit, provedu jí masáž chodidel aromaterapickým olejem dle její volby, jen když mi dovolí prolézt pod stolem.

Pak brutálním úderem pěstí přilípla mojí fotku na růžový blanket a propustila mě. Sice jsem prošvihl oběd, ale postoupil jsem na políčko číslo dvě.

Bratranec stále ještě čekal, škoda, že mě ráno nenapadlo vzít dva lístky. Pracuje v hlavním městě, takže ho tahle sranda zatím stála minimálně patnáct stovek a den dovolené.

A kurvadrát, fotky, došlo mi. Takže už to dělá dvě stovky na 16 cm2 papíru, což je o třetinu víc než u tisícovky. To se má Kalous ještě co učit.

Den třetí

Třetí den je kopií druhého, jen o dva měsíce později. Chviličku po sedmé třímám v ruce lístek s pořadovým číslem 42. Nižší než minule, ale pořád hodně vysoké.

Jeden z Nedotknutelných propásl svoji šanci a teď se snaží přesvědčit úřednici, aby ho vzala mimo pořadí. Hádka se rozhořela a začaly vycházet úřednice z ostatních kanceláří, aby kolegyni hájily. Pak padlo několik škaredých slov a osmahlý pán byl vyveden. Chvíli ještě žvanil do zavřených dveřích cosi o lidských právech, a podobných zcela irelevantních věcech, než nakonec odešel.

Jen co jsem od souseda zjistil, že on, jako profesionál, musí toto martyrium podstupovat co pět let, přišla řada na mě. Vstupuji do dveří, do kterých se tlačí ještě nějaká dáma, že něco a že jede autobus. Zatímco ji úřednice verbálně vyhazuje, hledala u mě pohledem pomoc, ale já uhýbal očima. Kdepak, v čekárně státního úřadu nemají lidská práva a soucit co dělat.

Opět jsem přisunul úřednici přes pult hromádku dokumentů a zadíval jsem se jí do očí, tmavých a zmrtvělých lety obcování s lidmi, kteří jí pohrdají za to, že jim užírá čas, a pochopil jsem, že tohle je klíčový okamžik. Ten osmahlec to vzal za špatný konec. Já to musím udělat správně.

"Koukám, že nestíháte!", pokusil jsem se o žertovný tón. Měl to být vtip k uvolnění atmosféry, ale ona ztuhla a zabodla do mě pohled. Už jsem viděl ty titulky v novinách. "Měli bychom být všichni někde u vody, když je venku tak krásně", snažil jsem se odvrátit nebezpečí. Přikývla a téměř, téměř se usmála. Pak už jsem radši držel pysk. Ještě chvíli řádila s razítky, něco jsem podepsal a bylo to!

Vyhopsal jsem ven a líbal kartu, růžovou jako dětská prdýlka. Já versus bureaucratie: jedna nula. Aspoň teda dneska dopoledne.


Cestou na oběd se stavuji v dalším úřadě. Klepu na dveře podatelny, ale nevstupuji. Holky to vždycky děsně rozpálí. Ještě jsem to vylepšil přidržením kliky. Oh, la merde générale. Klikou lomcovala jejich šéfová. Žehlím to pozváním na oběd ke Třem sluncím, ale naštěstí si oběd platíme každý sám, protože zeleninové saláty byly tak drahé, že člověk měl sto chutí vzít si na ně hypotéku. K tanci hrají nějakou punkovou věc, takže rychle dojídám a padám do práce, protože jediný tělesný dotyk s partnerem, kterého jsem se kdy u tance dočkal, byla pecka loktem do ledvin.

24 hodin poté...

...stále mám hlavu plnou rozkošně brutálních obrazů, v nichž se úřednice dusí hlínou a úlomky květináče.

Ps:

Ve V.M a ve Zlíně vše probíhá bez čekání. Buď na to lidi kašlou, nebo mají výkonnější úřednictvo.

Další informace

Merde! Rok v Paříži
Další vlna výměn řidičáků začala (OÚ Vsetín)
Patrick Demarchelier
Lagoon

2 komentáře:

  1. Jak dlouho, že vydrží tento řidičák?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro normální plebs 10 let, pro řidiče profesionály let 5.

      Vymazat